Před časem jste mi říkal, že jste si živnostenský list založil už ve druhém ročníku na vysoké škole. Tušil jste tehdy, že bude podnikání vaší celoživotní kariérou?

Asi ne, ale je pravdou, že jsem měl vždycky v krvi ovlivňovat věci kolem sebe. Už v prvním ročníku VUT jsme se začali starat o kopírku na kolejích a tehdy jsme byli asi jediným výdělečným oddělením studentské unie. Takže moje první malé byznysové krůčky jsem udělal už tenkrát. 

Vy jste umělou inteligenci studoval v 90. letech, tedy v době, kdy to nebylo ještě tak masově populární. Dalo by se o vás tedy říct, že jste takový technologický hipster?
Ne tak docela. On ten obor prochází takovými vlnami, říká se tomu léta a zimy umělé inteligence. A když jsem studoval já, bylo už takové... „podlétí“ bych to nazval, skoro podzim. Ony jsou to pořád takové vlny... Tak například, koncem 60. let se v odborných kruzích předpovídalo, že v roce 1980 už lidé nebudou pracovat manuálně – a to nevyšlo. Pak se ale objevil perceptron. Jenže pak se zjistilo, že v podstatě nic moc nedokáže – takže přišla „zima“. A potom, v 80. letech, kdy už byly lepší počítače, přišel populární backpropagation. No ale zase se ukázalo, že to prakticky k ničemu není, a celý obor opět usnul. Jenomže naší silnou stránkou je víra a my i tehdy věřili, že to jednou bude dobré. A ono to opravdu v roce 2012 dobré být začalo – počítače a deep neural networks. Takže jak vidíte, umělá inteligence má ve skutečnosti docela dlouhou historii. A budoucnost bude mít ještě delší, protože je svým způsobem pořád ještě hloupá.

Jak moc jiné je rozjíždění firmy teď ve srovnání s dobou, kdy jste začínali s Artinem? Protože vy i teď zakládáte nějaké nové firmy, takže můžete srovnávat.
Když jsme v 90. letech začínali, nikdo nám moc neporadil. Nebyl tu žádný JIC, žádné inkubátory a jediný, kdo byl ochotný něco říct, byla ta hodná paní na živnostenském odboru, když nám ukázala, jak máme vyplnit ten formulář. To byla asi tak ta první a poslední rada. Plus knížky, samozřejmě – převážně americké. V tomto je to dnes jinde. Je tu velký support i celková nálada, kdy jsou všichni podporováni, aby podnikali... plus ekosystém, do kterého se lijí peníze. To gró je ale pořád stejné: být šikovný. I teď musíte přijít s něčím, co je pro lidi užitečné natolik, že jsou ochotni vám za to zaplatit.

Jak jste tehdy byli užiteční svým prvním zákazníkům vy? Jak jste je vůbec hledali a oslovovali?
Přiznám se, že to bylo hodně po osobních vazbách. Můj první zákazník byla firma, pro kterou dělal můj kamarád a která potřebovala pomoct. Dodnes patří mezi naše klienty. A pak už se díky referencím nabalovali další zákazníci. Náš hlavní obchodní kanál je to, že svou práci děláme dobře a lidé si to mezi sebou řeknou. 

Jan Najvárek podniká už od druhého ročníku brněnského VUT a firmu, ve které působí dodnes, spoluzaložil jen o pár let později. Dnes zaměstnává přes 300 programátorů, zákazníky má u nás i v zahraničí a obratově se pohybuje ve stovkách milionů korun. Svoji lásku k robotice a umělé inteligenci vtělil s kolegou Tomášem Ondráčkem i do názvu firmy – Artin (zkratka ze slov artificial intelligence) – a dnes ji naplňují třeba projektem samořiditelného automobilu. 

Kdy vám začalo být jasné, že se firmě bude dařit? Byl tam nějaký zlomový moment? 
Dnes už tomu nikdo neuvěří, ale v 90. letech se práce v IT hledala špatně. Nebylo potřeba tolik lidí a my, když jsme si podali inzerát, jsme dostali třeba 50 životopisů od vývojářů, kteří potřebovali práci – mohli jsme zaměstnat horko těžko tři. To bylo fajn. Na druhou stranu i ta práce pro firmu se hledala hůř. A kdy bylo jasné, že to bude lepší? Postupně. Začali jsme v roce 1998, první dva roky jsme to táhli ve dvou, a tak tak jsme se uživili. Měli jsme dva zákazníky, a to ještě ne na full-time...  Tehdy jsem uvažoval, že si najdu práci, ale ono je to vždycky tak, že úspěch číhá za bodem, kdy to vzdáte. My jsme to naštěstí nevzdali – i když jsme tomu nebyli daleko – a zhruba v letech 2001, 2002 nastal zlom a začalo to růst.

Kdo je v dnešní době typickým zákazníkem Artinu? A jak je v současnosti hledáte? 
Naším typickým zákazníkem je větší firma, v uvozovkách korporát typu telekomunikační společnost, banka nebo pojišťovna, někde tady v Česku nebo obecně v Evropě. Firma, která potřebuje nové softwarové řešení nebo úpravu či aktualizaci stávajícího. A jak zákazníky hledáme? My jich nepotřebujeme moc, nikdy jsme neměli vlastního obchodníka, který by na celý úvazek dělal jenom obchod. Staráme se spíš o stávající klienty a z toho nám vzniká tolik práce, že to stačí. Tu a tam, jednou za rok či dva, se přidá nějaký zákazník, který si nás najde a takhle nám to fungovalo vždycky.


V portfoliu klientů vaší firmy je i Světová organizace skautského hnutí, to mě, přiznám se, zaujalo. Na kterého z vašich klientů jste vy osobně pyšný?
Abych pravdu řekl, úplného favorita nemám, jsem spíš hrdý na jednotlivé projekty. Kdysi jsme dodávali T-Mobilu nějakou aplikaci asi za milion korun a nejspíš nechtěně se k nám dostal rozbor zakázky. Byla to interní část komunikace a stálo v ní: “Podívejte, Artin nabízí třetinovou cenu než ostatní, takže jdeme do toho.” A my přitom měli na zakázce relativně hezký zisk, nebylo to tedy tak, že bychom byli levní. Jen jsme to dokázali dobře vymyslet, takže to šlo udělat rychle a levně. A to jsou momenty, na které jsem opravdu hrdý.

Vy sídlíte v Brně, máte ale spoustu zahraničních zákazníků. Nelákalo vás někdy přesunout sídlo firmy tak, aby to „vypadalo“ líp? 
Přiznám se, že tohle nás ani nenapadlo! S kolegou Tomášem jsme v Brně studovali, současné sídlo firmy máme asi sto metrů od naší původní fakulty. Jsme brněnští patrioti, takže proč bychom to dělali, proboha? Já už dávno říkám, že Brno je Silicon Valley České republiky, protože Praha je spíš na kopečku, my zase v údolí, takže beru jako osobní ambici tohle vnímání Brna tlačit. A Českou republiku pak protlačovat jako Silicon Valley Evropy.

To je pěkný cíl! Artin je dnes třísethlavou firmou, to už je skoro takový menší korporátek...
Náznaky korporátu se možná objevují, ale já se je snažím aktivně potlačovat. Když jsme začínali, byli jsme, myslím, extrémně napřed v naší otevřené kultuře. Všechno jsme řešili společně, neměli jsme manažerské posty ani procesy a to udrželo spoustu lidí, kteří jsou u nás už patnáct, dvacet let. Nikdy jsme si na nic nehráli, když vznikl nějaký problém, tak jsme ho řešili. Tehdy jsme možná opravdu byli napřed, dnes už je to, myslím, norma všude.

Vaše firemní kultura mě zaujala, říkám si, jestli máte rádi rock, když máte hned dvě pravidla pojmenovaná po názvech rockových kapel – KISS a DOORS?
Vidíte, to mě ani nenapadlo, ale s rockem to nemá nic společného. KISS, tuším, pochází z americké armády, kde zjistili, že se dá hodně věcí překombinovat. Je to tedy zkratka „keep it stupid simple“ – a v tom si myslím, že je naše síla. Jsme schopni navrhovat jednoduchá řešení, nedělat nekonečně dlouhé a drahé projekty, které se nikdy nedokončí. A zkratka DOORS, to je taky náhoda. Jsou to (v češtině) první písmenka našich hodnot: důvěra, odvaha, otevřenost, rovnost a spolehlivost. Vzniklo to právě proto, že jsme jako firma velmi vyrostli a cítili jsme potřebu přenášet hodnoty a kulturu firmy od majitelů k lidem.


S tou důvěrou souvisí i vaše neomezená dovolená pro zaměstnance. Jaký byl impuls pro toto řešení a jak vám to funguje?
Kdysi jsem o tom četl ve Forbesu a dávalo mi to smysl. My se snažíme naše zaměstnance vtáhnout do hry, mají hodně rozhodovacích pravomocí, ale také zodpovědnost. Nebavilo nás už diskutovat o tom, jestli má někdo čtyři nebo pět týdnů dovolené, a v prosinci se pak dohadovat, že někomu nezbyly volné dny. Vyřešili jsme to neomezenou dovolenou a vyslali tak další signál k lidem, že jim důvěřujeme. Samozřejmě, že ten trojúhelník zákazník – zaměstnavatel – zaměstnanec musí pořád fungovat. Ono nám to zároveň pomáhá odhalit lidi, kteří to tak necítí, protože takoví se hned zaradují à la “Teď mě tu dva měsíce neuvidíte a co je na projektu, mě nezajímá.” Nicméně abych odpověděl na vaši otázku, funguje nám to dobře. 

Jak si v neomezené dovolené ošetřujete workoholiky?
Workoholici zůstanou workoholiky, ty neomezená dovolená vůbec neřeší. Oni se ale nakonec unaví všichni, i workoholici časem přijdou na to, že ta dovolená není špatná.

ARTIN je společnost poskytující profesionální služby v oblastech softwarového vývoje a integrace, quality assurance, supportu a konzultací. Dlouholeté zkušenosti z těchto oblastí se jí daří úspěšně uplatňovat v různých segmentech trhu, jako jsou telekomunikace, pojišťovnictví a finančnictví, průmyslová výroba, služby, zpracování odpadu a logistika. Působí v České republice i v zahraničí – zejména na Slovensku, v Rakousku, Švýcarsku a Kanadě.

BringAuto je partnerským startupem ARTINu. Jeho prvním produktem bylo autonomně řízené auto, které je schopno roboticky rozvážet zásilky až domů – takzvané last mile delivery. Dalším z produktů, o kterých se v souvislosti s BringAutem mluví, je dálkově řízený autonomně se pohybující robot na elektřinu, který dokáže dezinfikovat prostor, aniž by do něj musel vkročit člověk.
 

Firma Artin stojí za prvním autonomně řízeným automobilem u nás. Jak jste se – jako softwaroví vývojáři – dostali k tak specifickému projektu?
Jednoduše: hodně jsme jezdili autem, nebavilo nás to a chtěli jsme s tím něco udělat. Viděli jsme, jak se to hýbe v Americe, to byl tak rok 2004. Hledali jsme v Evropě někoho, ke komu bychom se mohli přidat, ale nikoho jsme nenašli – tak jsme si museli tým založit sami. Prvních pět let bylo Roboauto takový hobby klub, ale i tak jsme něco dělali, vyhráli nějaké ty soutěže... což tedy, mimochodem, nebylo zas tak těžké, když jsme tu byli jedni z mála. A když se pak začalo mluvit o selfdrivingu, řekli jsme si, že do toho šlápneme. Víme, že doba samořídících aut přijde, tak jsme na ni chtěli být nachystaní. V roce 2015 jsme udělali první velké auto a vzhledem k tomu, že vidíme, že to ještě nějakou dobu potrvá, snažíme se tu naši kompetenci využít, kde to jde. Ať už je to řízení vozíků v továrnách, řízení stavebních strojů a podobně – všude, kde je nějaká autonomie nebo teleoperace.  

Máte ještě nějaké další hobby kluby v Artinu? Mohli bychom podle toho předvídat nějaké technologické trendy a rozklíčovat byznysové příležitosti!
Osobně bych byl rád, kdybychom se posunuli do pozice největších výrobců robotů, kteří rozvážejí balíky. Je to vlastně taková nástavba nad tím roboautem. Věnujeme se také chatbotům, to je dnes už hodně populární téma, přesah máme i do voicebotů. A pak je tu naše virtuální recepční. Ta vznikla, když jsme se stěhovali do nové budovy. Nechtěli jsme už zaměstnávat novou recepční, protože by tam jen stála a čekala na lidi, kteří stejně moc nechodí – kdo by taky chodil do IT firmy. Tak jsme si řekli, že ji uděláme virtuální – a už nám funguje.  

Vy jste také investor. Bylo investování nějakým logickým krokem ve vaší podnikatelské kariéře? Co vás vedlo k tomu začít investovat do mladých firem?
Nejsem investor v pravém slova smyslu, neprodal jsem firmu a nemám přebytek, který bych neměl kam dát. Našimi investicemi jsou projekty, které nám dávají smysl. Například: jednou jsem dodělával nějaký projekt pro T-Mobile a byl jsem v místnosti s padesáti lidmi, kteří všichni testovali. Říkal jsem si: to se přece musí zautomatizovat, vždyť zákazník denně zaplatí třeba i milion korun za tyhle lidi! Takže jsme měli ideu automatizace, udělali jsme si průzkum a objevili jsme firmu Tesabot. A do takových firem, které mají společné téma a kterým můžeme pomoct, rádi investujeme. Hledáme synergie, vzájemně si pomáháme, abychom z Brna dělali ono zmiňované Silicon Valley.

Kde vidíte Artin a sebe jako investora dalších startupů za, řekněme, deset let?
Poslání Artinu je jasné: chceme dělat dál řemeslně dobře software a přinášet firmám hodnotu, pomáhat jim v jejich byznysu. Nečekám žádné velké změny, prostě byznys as usual. Možná za námi bude nějaká zajímavá začínající firma, která vzejde z našich produktů. A já jako investor? Nevím, mám pocit, že toho mám dost. Vždycky ten pocit mám, pak se chvíli nudím, založím něco jiného a takhle to funguje pořád. Takže dokud mi bude stačit síla, budu to dělat dál, nic lepšího neumím.

Tento rozhovor je zkrácenou verzí podcastu s názvem JIC TALK, který s Janem Najvárkem vedla Hanka Šudáková. Celý jej najdete zde.

#BRNOREGION 
Share
29. 10. 2020
Photos: ARTIN, JIC, zvut.cz

zůstaňme v kontaktu

Nenechte si ujít to nejdůležitější z našeho regionu! Stačí se přihlásit k newsletteru.
Odebírat
Musíte souhlasit se zpracováním obchodních podmínek.

Další články

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom se ujistili, že získáte nejlepší zážitek na našich webových stránkách. Další informace