Helena Lukášová: jediná z miliard
Helena Lukášová vystudovala sochařství a jako sochařka se i živila. Ve svých 28 letech ale objevila taje digitálních technologií a své umění povýšila na multimediální. Kromě toho je i pedagožkou, designérkou a forenzní umělkyní – z ostatků lidského těla umí, ve spolupráci s historiky a antropology, digitálně zrekonstruovat podobu zemřelého člověka.
Vy jste studovala sochařství na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě těsně po Sametové revoluci…
Ano, byli jsme tehdy všichni dost vykulení. Byla to zvláštní doba, nikdo nebyl připravený na změnu – nejenom politickou, kompletně se změnili také pedagogové. Dostávali jsme prostor na vlastní kreativitu a vůbec jsme na to nebyli zvyklí.
Po absolutoriu jste chvíli učila na střední škole, načež jste se v roce 1998 vydala za moře. Co vám dala Amerika, coby umělkyni z bývalého východního bloku, do života?
Dalo mi to opravdu mnoho, především jsem vůbec poprvé viděla využití digitálních technologií v sochařství. Přihlásila jsem se do studijního programu, který byl kombinovaný s prací ve slévárně. Tam nebyla žádná kreativa, šlo o čiré řemeslo, slévárenskou a kamenickou práci. A když má člověk osm hodin denně pracovat na cizím díle, navíc pokud ještě k tomu fyzicky dře, začne přemýšlet, jak si to zjednodušit. Měli jsme tam výbornou partu a navíc jsem tam potkala pár umělců, kteří použití 3D scannerů a CNC fréz nevnímali jen jako zrychlení aktuální realizace, ale už s těmi technologiemi pracovali v rovině konceptuální. A mně se to tehdy strašně moc zalíbilo.
Kdy vám došlo, že se na vaší profesní cestě propojí umělecký svět s tím digitálním?
Po pěti amerických letech jsem se vrátila do Brna a začala učit na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Ateliéru grafického designu a multimédií. Dali mi velký prostor, abych si výuku přizpůsobila podle sebe a já se rozhodla, že se chci pořádně opřít do toho, co jsem se naučila v USA. Nastoupila jsem proto i doktorandské studium na alma mater v Bratislavě a jako téma jsem si zvolila digitální sochařství. Byla to příležitost zkoumat naprosto novou věc, já jsem navíc byla díky Americe o krůček napřed. Hlavní poselství mé závěrečné práce bylo sdělení, že i v rámci sochařství je možné pracovat konceptuálně.
Helena Lukášová je digitální sochařka, pedagožka a multimediální umělkyně, která svoje umění propojuje s digitálním světem. Studovala na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, v letech 1998–2003 studovala a pracovala v Technical Institute of Sculpture v New Jersey v USA. Mezi její úspěchy patří např. získání grantu LIAEP, ocenění Czech Grand Design 2015 v kategorii šperk, nominace na 3D Print Show Global Award (Londýn 2014). Její práce je zastoupena ve sbírkách Moravské galerie v Brně a Grounds for Sculpture v New Jersey. Na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity vede Ateliér grafického designu a multimédií.
Kostějovo vejce digitální sochy
Do svých 28 let jste žila bez telefonu a počítače. Jak se z takového člověka stane multimediální umělec?
Počítač jsem si koupila nejdřív proto, že jsem měla strach psát maily na cizích počítačích, abych je nepokazila. Z toho komplexu, že nic neumím, mě to přivedlo tam, kde jsem dnes, měla jsem prostě potřebu se to naučit. Nejvíce času jsem u počítače strávila na mateřských. Když děti spaly, znamenal pro mě 3D prostor možnost úniku. Někdo hraje hry, někdo čte knížky, někdo spí a já jsem si ve virtuálním prostoru stavěla sochy. Nejdřív jsem si dělala návrhy do šuplíku, pak jsem je začala připravovat pro digitální tisk, takže jsem o nich začala uvažovat jako o obrazech.
Zabýváte se otázkou „reprezentace zdrojového souboru“. Co si pod tímto pojmem můžeme představit?
Zajímá mě, co je v případě digitální sochy samotným originálem – je to ta vyrobená socha, nebo hromada čísel v počítači? Jde v podstatě o to, kde má digitální socha to své Kostějovo vejce. Přijde mi velmi zajímavé, že i když dělám nějaké virtuální objekty, můžou být kdykoliv materializované – ať už u toho budu, nebo ne.
To je možná v rámci digitálního sochařství to téma, které budí emoce. Sochař pracuje rukama, manuálně tvaruje kus nějaké hmoty. Digitální technologie ale dávají možnost vytvořit sochu, aniž by se jí kdokoliv dotkl. Nehrozí tomu čistě manuálnímu umění zánik?
Nemyslím si to. Ona se vždycky objeví nějaká nová technologie, nové médium a lidé mají strach, že to staré končí. Když byla vynalezena fotografie, říkali všichni: “Teď budeme fotit a nebude se malovat”. Ano, malba ztratila svou pozici a na portréty se začalo používat fotografování, protože fotografický přenos je věrný. Ale malířství nezaniklo! A nezanikla ani fotografie ve chvíli, kdy se objevil film. Ony ty věci žijí dál vedle sebe. Nakonec i v digitálním sochařství je spousta manuální práce, postprodukce je náročná, takže já se o budoucnost klasického sochařství nebojím.
Hloupá umělá inteligence
Hodně se teď mluví o strojovém učení, o umělé inteligenci… Nebude to jednou tak, že budou umění vytvářet samy stroje?
Lidé, kteří se touto otázkou zabývají, takové sci-fi scénáře ve skutečnosti moc nechápou. Ona totiž ta umělá inteligence je pořád dost hloupá, nedisponuje obecnou inteligencí jako člověk. Nedokáže spojovat věci, nechápe význam, souvislosti ani metafory. Dokud tohle umělá inteligence nepochopí, nedá se předpokládat, že by vytvořila něco smysluplného. Myslím, že umělá inteligence bude v umění používaná spíš jako prostředek kritiky – kritiky sebe samé. Někteří umělci se tímto směrem už zabývají.
Napadá mě třeba umělkyně Lauren Lee McCarthy, která vytvořila lidskou verzi chytré domácnosti. Umělou inteligenci udělala ze sebe samotné, pozorovala lidi u nich doma 24/7 a snažila se jim pomáhat namísto technologie. Je tohle ta kritika, o které mluvíte?
Ano, Lauren chtěla poukázat na problém, jak moc si pouštíme umělou inteligenci do nejintimnějšího prostoru, aniž bychom si uvědomovali dosah. Ve chvíli, kdy umělou inteligenci nahradil člověk, byly pocity pozorovaných lidí najednou rozporuplné. Tohle všechno velmi přispívá k diskuzi o umělé inteligenci a ona se tak bude stávat základem velice zajímavých uměleckých výstupů.
Digitální rekonstrukce je detektivní činností
Věnujete se i digitální rekonstrukci. Nejdříve jste dělala rekonstrukci egyptské princezny Hereret, jejíž mumie odpočívá v Muzeu v Moravské Třebové, pak rekonstrukci Jošta Moravského a pro veřejnost se pak velmi viditelnou stala vaše digitální rekonstrukce barona Trencka.
Ano, ta byla hodně ambiciózní, protože bylo potřeba zapojit hodně institucí. Baron Trenck byl proslulý válečník, kterého ke konci života věznili na Špilberku. Pochován je v kryptě u kapucínů, kde díky dobrému ventilačnímu systému docházelo k přirozené mumifikaci pohřbených těl. Důležitou složkou tak nebyly jen digitální technologie, tři roky jsme spolupracovali také s antropology z Masarykovy univerzity, historiky z Muzea města Brna, zapojit se museli také samotní kapucíni. A ti do toho šli s velkým zájmem!
Zapojili jste dokonce i pohřební službu města Brna…
Ze zákona totiž může mrtvé tělo převážet jen pohřební služba a baron Trenck musel absolvovat CT vyšetření v nemocnici. Pohřební služba to tím pádem pojala jako sponzorský dar a my jsme ji hrdě uváděli v oficiálních prospektech. Každopádně i díky tomu vznikly CT skeny, ze kterých jsme pak sestavili model kostí. Našly se ale i další tkáně a šlachy, spousta nových informací pro antropology. Chtěli jsme barona Trencka zobrazit v době, kdy byl v Brně, a to bylo krátce před smrtí. Nechtěli jsme ho nijak idealizovat, přece jen byl velmi rozporuplnou historickou osobností. Řešili jsme, jak z toho všeho udělat důstojný portrét, který nebude karikaturou a bude věrně odpovídat lebce.
Ten samotný výstup, tedy rekonstruovaný obličej barona Trencka, byl z jedné strany trochu kropenatý. Proč? Kvůli nějakému zranění?
Jeden z historických záznamů mluvil o události, kdy byl baron Trenck blízko výbuchu soudku se střelným prachem a v jeho obličeji to nechalo trvalé následky. Historici se pídili po tom, co takový střelný prach může způsobit a našli se lidé, kteří i v současnosti zachází s historickými zbraněmi a mají podobná zranění. Ty střípky střelného prachu, které se jim dostanou pod kůži, vypadají jako, řekněme, tetování, proto jsme to zahrnuli do konečného vzhledu. Doporučení na barvu očí a vlasů nám dali antropologové s ohledem k jeho rodinnému původu. A tak jsme podobu barona Trencka takovou detektivní činností dávali postupně dohromady.
Lidská zvědavost je nezměrná
Napadá mě – jak často se při své práci setkáváte s humorem? Může být vůbec v digitálním umění humor?
V samotném výstupu moc srandy neuplatníme, ta práce je spíš na pomezi vědeckého výzkumu a vlastní interpretace. Je samozřejmě možné, že měl baron Trenck odstávající uši, to už dnes nezjistíme, ani lebka nám to neřekne. Je pravda, že některé varianty nám přišly srandovní, mohli jsme mu samozřejmě udělat i ty plachťáky, ale snažíme se tyhle věci eliminovat a představit nějaký pravděpodobný průměr. Stejně tak to bylo s velikostí přirození – původně jsme totiž chtěli vytvářet celé tělo a tím pádem jsme řešili i tyhle detaily. Pořád ale musíme mít na paměti, že pracujeme s historickou osobností, s člověkem, který žil – a vnímat ho s úctou. Osobně přemýšlím i nad etikou, jestli a jak moc je to, co děláme, správné, nebo nesprávné, proč to vůbec děláme, proč chceme ty lidi vidět, proč je nenecháme v minulosti… Ale když lidská zvědavost je nezměrná…
Kromě toho, že jste sochařka, jste i designérka, dokonce máte na kontě prestižní ocenění Czech Grand Design v kategorii šperk z roku 2015.
To byla taková zvláštní situace. Začala jsem dokumentovat mladší dceru pomocí fotogrammetrie, což je sestavení 3D modelu na základě sady fotografií. Instalovala jsem ji v různých pozicích, např. jako stoupajícího anděla, v embrionální pozici, stejně jsem pak vytvářela i 3D modely mého muže. Byly to hodně intimní záznamy, takže co pak s tím? Začala jsem z nich proto dělat takové kompilace, ořezala jsem ruce, hlavy, ústa, různě jsem je kombinovala a všelijak zrcadlila. Vyšly z toho takové opulentní zlaté brože, které ve své kolekci recyklovaných persiánových kožichů použila návrhářka Denisa Nová. Celou sérii pak naprosto fantasticky nafotila Karin Zadrick. Ve fotografiích totiž replikovala metodu dekonstrukce. Modelky tak třeba měly vlasy přehozené přes obličej a vypadaly, jako by jim někdo obrátil hlavu o 180 stupňů. Ty fotky mi úplně vyrazily dech, na našem úspěchu měla velkou zásluhu i Karin.
Foto: Karin Zadrick
Vedete Ateliér grafického designu a multimédií, jaké uplatnění najdou vaši absolventi?
Absolventi se uplatňují skvěle, umějí totiž nejen programovat, ale rozumějí také grafice, umějí dělat solidní návrhy a komunikovat s designéry. Náš ateliér je součástí Katedry vizuální informatiky na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity a mezi školami, které vyučují informatiku, jsme naprostý unikát, propojujeme totiž grafický design s informatikou. Jeden projektový předmět třeba spojuje studenty s opravdovými klienty, bereme zakázky – ať už z půdy univerzity nebo externí – a studenti formou soutěží vytvářejí návrhy zadaní.
Vy se studenty spolupracujete i na svých uměleckých projektech, s jedním z absolventů, Jakubem Valtarem, jste dali dohromady autorský program, který vizualizuje záznamy aktivity mozku. Co si pod tím můžu představit?
Jakub mi napsal program, který funguje na principu EEG vln. Opakovala jsem pořád dokola dětskou říkanku, stala se z ní v podstatě mantra. Data z mého mozku se přitom distribuovala do 3D prostoru. Záleželo na tom, jak jsem říkanku vyslovovala, jak jsem se u toho cítila a jak dlouho jsem to celé opakovala. Podle toho se pak měnila ta virtuální trajektorie.
Tu trajektorii jste pak tedy zase použila jako nějaký zdroj pro budoucí sochu?
Ano, bylo to v podstatě takové lešení, které jsem nakonec obalovala objemem. Jednalo se větší experiment, který jsem si připravovala pro svůj rezidenční pobyt v Center for New Art na William Paterson University v New Jersey. Tam jsem měla možnost realizovat tyto sochy za pomoci robotického ramene, chtěla jsem proto přijít s něčím pořádným. Vzešlo z toho velké překvapení a to mě baví. Zvědavost mi nedá, chci vědět, jak ten který projekt dopadne a to je můj hlavní motor.
Říkáte, že lidská zvědavost je nezměrná, a že tedy i vás žene kupředu ve vaší činnosti. Je zvědavost energií, kterou chcete vyvolat i ve svém publiku?
Ano, baví mě, když lidi přijdou a říkají „To je hustý, co to je?“ A já jim odpovídám „To je na tobě.“ Neříkám, že chci dělat divné věci, já je dělám proto, že mě samotnou zajímá, jaký bude ten výstup. Proces je různý, některé věci nikam nevedou, některé dopadnou tak, jak očekávám, ale některé překvapí. Dávám lidem různá vodítka, třeba skrz název, a chci, aby si prošli cestu objevování alespoň zkráceně tak, jako jsem jí šla já. Jako bych připravovala křížovku a lidi si ji vyplnili.
Foto: Michaela Dvořáková
Je skvělé být jedna z miliard
V jednom rozhovoru jste říkala, že v životě jsou pro vás nejdůležitější tři věci: rodina, krása – především přírody – a vědomí. Rodině a kráse rozumím, co jste ale myslela tím vědomím?
Vědomí je prostředek, díky kterému můžu zakoušet svět. Můžu být ve světě a poznávat ho, interpretovat, mám možnost vidět a poznávat svět smysly. Výtvarné umění je samozřejmě jen jeden z druhů interpretace. Možná budu teď hodně ezoterická, ale myslím, že současný konzumní svět může být lepší ve chvíli, kdy si lidé budou sami vytvářet věci. Vyděláváme peníze, abychom si mohli koupit to, co potřebujeme. Samozřejmě si doma spoustu věcí na koleni nevytvoříme, ale drobné tvůrčí akty během dne můžeme dělat každý! Stačí si říct, že dnes půjdu do práce jinou cestou. Zkusit věci, které jsme dřív nezkusili, přijít na nové možnosti.
Myslíte, že nás to jako jednotlivce může někam posunout?
Každý tvůrčí akt posouvá nejen jednotlivce, ale i celou společnost a v tom vidím obrovský potenciál kolektivního vědomí. A také je úžasné, že když něco udělám – ať už je to dobré, nebo špatné, ať už to vidí pět lidí, nebo dvacet, to je jedno – tak v daném universu jsem udělala něco unikátního. A najednou jsem jediná z několika miliard – to mi přijde skvělé! Udělala jsem něco, co tady nikdy nebylo a nevzniklo. Přispívám k rozmanitosti světa tímhle svým způsobem a to je motivace jako hrom!