Neomezený rozpočet, neomezená mysl

Vilu Tugendhat navrhl v roce 1928 významný nizozemský architekt Ludwig Miese van der Rohe pro manžele Tugendhatovy. Pozemek a peníze na stavbu rodinné vily získala Grete Tugendhat věnem od svého otce, zámožného textilního průmyslníka Alfreda Löw-Beera. Právě díky jeho penězům mohl být rozpočet na stavbu doslova neomezený, což dalo prostor nejen pro použití luxusních a výjimečných materiálů, ale především pro vyzkoušení nových a v rodinných domech zcela neobvyklých technologií.


Grete Tugendhat poznala architekta van der Rohe během let strávených v Berlíně. Jeho styl se jí zalíbil, a díky tomu mohla ve dvacátých letech minulého století odstartovat spolupráce dvou osvícených osobností: pohádkově bohaté zadavatelky a pokrokově smýšlejícího architekta. Stavba domu trvalo necelých čtrnáct měsíců a přišla na pět milionů prvorepublikových korun, což byla cena, za jakou by se tehdy dalo postavit na 30 běžných rodinných domů. 

Od roku 2001 je vila Tugendhat zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO a bez nadsázky ji můžeme nazvat chytrým domem 20. století. Podívejme se proč.

Funkcionalistická perla

Už to, že je vila příznačným zástupce funkcionalistické architektury, naznačuje, že v ní nebude nouze o nové materiály a technologie. U Tugendhat najdeme mnoho detailů typických pro funkcionalismus; například sloupy, plochou střechu, volný půdorys či pásová okna. 

“Velice jsem si přála mít moderní prostorný dům s jasnými a jednoduchými tvary. Můj muž se přímo děsil pokojů plných figurek a deček, jak je znal z dětství,“ psala Greta Tugendhat o svém sídle. 

Vila Tugendhat je totiž první rodinný dům, pro který byla použita železobetonová konstrukce. Dvacet devět ocelových sloupů z berlínské oceli nese tíhu všech podlaží, a tak v hlavním prostoru už nemusejí být žádné nosné příčky a vnější stěny domu mohou být celé prosklené. Skla byla vyleštěna speciální technikou, aby se téměř neleskla. Elektrické otevírání dvou obrovských oken umožňuje jejich částečné nebo úplně zasunutí do podlahy, a tak je propojení interiéru se zahradou téměř dokonalé.

Všudypřítomná klimatizace


Paní Grete Tugendhat vzpomínala, že v žádném z jejich následujících domů, které postavili v emigraci, nebyl tak dokonalý, čerstvý a provoněný vzduch jako v brněnské stavbě. Ve vile totiž funguje precizně navržený systém vytápění a klimatizace, který v zimě vzduch cirkulující domem ohřívá a v létě naopak ochlazuje. A tak je i v létě v domě s jižními prosklenými stěnami příjemné klima. Takový systém navržený v rodinném domě neměl v té době na evropském území obdoby.

Celý systém se ovládá ve strojovně pomocí panelu s třemi klikami. Pozice jedné z nich určuje, kolik čerstvého vzduchu je potřeba do domu přivést, další pak, kolik stávajícího se nechá cirkulovat, a pomocí poslední kliky se nastavuje, zda je potřeba výsledný vzduch ohřát, nebo ochladit. Vzduch přicházející z ulice prochází důmyslným tříkomorovým filtrem – v první komoře je zchlazen vodní sprchou, která dopadá na valounové kameny pocházející z mořského dna. Tím se vzduch zvhlčí a mořská sůl z valounů ho provoní. Pak jde vzduch do filtrační komory s anorganickým a organickým filtrem z dřevěných hoblin, aby se nakonec ohřál a řízeným nasáváním odešel ze strojovny do hlavní obytné místnosti stěnovým otvorem a podlahovými šterbinami.

Luxusní materiály a smysl pro detail

Manželé Tugendhatovi nešetřili ani na vybavení domu, které bylo navrženo přímo pro něj. Fascinující jsou ale především neobvyklé materiály, ze kterých bylo zařízení vyrobeno. Jedním z nich, snad přímo symbolem vily, je stěna z marockého onyxu, která při západu slunce propouští do pracovny jemné zlatavé světlo. Terasa, podlahy haly a schodiště jsou z bílého italského travertinu. Obložení stěn, dveře a některé skříně jsou dýhované palisandrem, pro další nábytek architekt použil zebranové a ebenové dýhy. Z makassarského ebenu byly také další kusy nábytku.


Van der Rohe domýšlel dům skutečně do nejmenších detailů: jídelní stůl z černého hruškového dřeva stojí na kovové noze zapuštěné do podlahy a na své spodní straně má kolejnice, které umožňují jeho zvětšení. Výsledkem této promyšlené hry je, že kolem stolu může pohodlně sedět pět lidí stejně jako dvacet. 

V zimních slunných dnech, kdy jsou stromy na zahradě bez listů, vyniká onyx zvláštní schopností. „Když se dodatečně ukázalo, že kámen je průsvitný a že určitá místa kresby na zadní straně rudě září, jsou-li zepředu osvětlena zapadajícím sluncem, bylo to i pro něho (Miese) radostným překvapením,“ píše Grete Tugendhat. 


Krása a funkčnost je i v detailech. Nosné sloupy jsou v interiérech kryté mosazným pochromovaným pláštěm s vysokým leskem, na terasách pak mosazným krytem patinovaným do bronzu v barvě mědi. Zásuvky jsou kvůli absenci pevných příček skryté v podlaze z bílého linolea, které společně s prosklenými stěnami prosvětluje pokoje.

Nedaleko vstupních dveří do vily bývala umístěna fotobuňka, která měla zvýšit bezpečnost teras. Ty přiléhaly rovnou k předprostoru domu, který byl od chodníku oddělený jen nízkým plotem, a nebyl tak dostatečnou ochranou. Kde přesně však byla fotobuňka umístěna a jak fungovala, to se v plánech nedochovalo.

Vila Tugendhat dnes

Vila Tugendhat je bez jakýchkoli diskusí hlavním klenotem Brna a díky její technologické vyspělosti i ladné kráse se do ní sjíždí milovníci architektury z celého světa. O prohlídky je takový zájem, že vstupenky bývají vyprodané i na několik měsíců dopředu. Kvůli mikroklimatu domu je denní návštěvnost omezena jen na přibližně 150 lidí. Bez předchozí rezervace můžete navštívit zahradu a prohlédnout si tak brněnskou krásku aspoň zvenku.


Pokud ale budete mít možnost podívat se dovnitř, neváhejte. Vila prošla v letech 2010–2012 rekonstrukcí, která stála 150 milionů korun (téměř 6 milionů euro) a jejíž průběh byl důkladně zdokumentován.

Ve většině místností je zachováno původní vybavení nebo aspoň jeho velmi věrné repliky. Cesta některých kousků ale byla skutečně dobrodružná. Vila totiž svým majitelům sloužila jen chvilku. Byla dostavěna v roce 1930, ale po pouhých osmi letech museli majitelé kvůli svému židovského původu Brno i Československo spěšně opustit.


Za druhé světové války stavba sloužila jako sídlo gestapa, které rozebralo a rozprodalo množství vybavení, mezi ním také příčku z makassarského ebenu. Ta tajně, a přesto na očích, mnoho let sloužila jako obklad stěn v menze právnické fakulty, kde ji až v roce 2003 objevil historik umění Miroslav Ambroz. Také onyxové stěně hrozilo rozřezání na náhrobní kameny. Tomu unikla náhodou, protože ji první nájemce vily Walter Messerschmidt zabednil, takže vypadala jako běžná příčka. Stěna tak byla na dlouho zapomenuta a přežila řádění nacistů i Rudé armády, jejíž vojáci se po skončení války nastěhovali do domu i s koňmi.  V této době byla zničena převážná část zbylého vybavení a mobiliáře, například police knihovny z exotického dřeva posloužily jako otop. Po osvobození sloužila vila jako soukromá školka taneční gymnastiky a poté do ní na mnoho let umístil Státní ústav léčebného tělocviku léčebnu pro děti s vadami páteře a špatným držením těla.

V průběhu historie se názory odborné veřejnosti na vilu Tugendhat různily. Zatímco americký teoretik architektury Philip Johnson budovu přirovnal k athénskému Parthenonu, mnoho domácích architektů jí vytýkalo nabubřelost a luxus prezentovaný drahými materiály a nepřiměřenou rozlehlostí. Existovaly i názory, že je vila vrcholem snobismu a slepým proudem moderní architektury. Dnes už jsou odborníci více méně jednotní: vila Tugendhat je považována za perlu moderní architektury a jeden z nejkrásnějších příkladů světového funkcionalismu.

#BRNOREGION 
Share
10. 08. 2020
Photos: David Židlický

zůstaňme v kontaktu

Nenechte si ujít to nejdůležitější z našeho regionu! Stačí se přihlásit k newsletteru.
Odebírat
Musíte souhlasit se zpracováním obchodních podmínek.

Další články

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom se ujistili, že získáte nejlepší zážitek na našich webových stránkách. Další informace