Czechitas jsou kurzy IT určené především pro ženy. Abychom čtenáře uvedli do kontextu – v České republice je obrovský nedostatek IT odborníků a mezi nimi je jen malé procento žen. V 80. letech přitom bylo v IT 37 procent žen, dnes je to jen zhruba 9 procent. Co se stalo?

Odpověď je celkem jednoduchá: za posledních čtyřicet let obrovsky vzrostla prestiž toho oboru, a to mnoho žen zjednodušeně řečeno odradilo. Pozorujeme to i na studiích z dalších zemí, které sledovaly přihlášky žen na obory vysokých škol. Tendence ukazují, že se vzrůstající prestiží oboru sice roste počet zájemců o studium, ale klesá procento žen, které se na takové obory hlásí. Obor s vyšší prestiží a následným vyšším finančním oceněním s sebou nese i auru toho, že bude obtížné se tam dostat a v oboru uspět, že to bude jen pro vyvolené. A jakmile procento žen v určitém oboru klesne příliš, začnou se přidávat další faktory.

Kde se podle Vás v ženách bere ta nedůvěra? Je to dáno výchovou nebo nějakým nastavením od přírody?
Naše společnost má tendenci vést holčičky při výchově více k pečlivosti a chlapečky k odvaze. To ale znamená, že se pak holky spíš vyhýbají situacím, ve kterých by mohly udělat chybu. Kluci naopak dost často chybu udělají, opraví ji a to jim pomáhá učit se věci, které nemají přesný návod. Do IT se přitom člověk nemůže dostat bez toho, aniž by dělal chyby. Přece už samotný proces programování je takový debugging: něco naprogramuji, je tam chyba – najdu ji, opravím, zase něco udělám, je tam chyba. Najdu ji, opravím a takhle pořád dokola. Celý učící proces je založený na tom, že dělám chyby a opravuji je. Pokud jsem vychovaná tak, že mám strach udělat chybu a než abych ji udělala, radši to vzdám, pak je to obrovská překážka. V Czechitas se ji snažíme odstraňovat, ženám se snažíme dostat pod kůži, že chyba není nepřítel. 

Byl tohle ten hlavní spouštěč, proč se skupina žen v roce 2014 rozhodla bořit v naší společnosti mýty o světě IT?
Ta iniciativa byla pomoct ženám otevřít dveře do světa IT. Ukázat jim, co IT je, ať si mohou vyzkoušet základy a zjistit, jestli by je to třeba bavilo. Jeden z častých počátečních bloků je mylná představa o tom, co svět IT vůbec je. Ženy nevědí, jestli v něm budou spokojené, šťastné, jaký typ práce budou dělat, a hlavně pak tedy pochybují o tom, jestli na to mají. Kromě toho v tom oboru vidí velice málo jiných žen, což v nich vzbuzuje další obavy. Že to prostředí nebude příjemné, práce samotná je nebude bavit a neuspějí. My se snažíme tyto mýty bořit, nabídnout jim ochutnávku. A když je to chytne, můžou s námi pokračovat dál. Můžou se v IT dovzdělat do té míry, že nastoupí na IT pozici.



To už jsme u žen, které – klidně i v pozdějším věku – seberou odvahu a zkusí se do IT přece jen dostat. Proč ale společnost ztratí spoustu holek v tom raném věku, kdy třeba ještě tolik nepodléhají předsudkům?
Celoevropský průzkum společnosti Microsoft ukázal, že největší ztráta zájmu o obor je v pubertě – tedy ve věku zhruba mezi dvanácti a patnácti lety, i když konkrétní období je individuální. V období puberty pak českým dívkám chybí zejména podpora rodiny, nedostatek ženských vzorů a nedostatek spojení IT s jeho praktickým a pro ně zajímavým použitím. U posledního bodu bych se zastavila. Výzkumy ukazují, že dívky se přirozeně orientují na věci, ve kterých vidí nějaký výsledný smysl. Mají nějaký cíl a používají takové prostředky, které jim k dosažení onoho cíle pomůžou. Když jsou malé, nemusí tyto prostředky být technického charakteru, jenže když jsou větší, často už technického charakteru být musí. Pak už ale může být těžší pojmout tu složitost, učící křivka je přece jenom pomalejší. Kluci oproti tomu berou IT od malička spíš jako hru než jako nutnost. Nechtějí pomocí IT něco řešit, chtějí si hrát. Když se ale pak podívám na „ideálního“ odborníka v IT, tak to je kombinace těchto dvou přístupů. A také proto je důležité, abychom holkám ukazovali, že do IT patří, a pomáhali jim dveře otevřít, když mají strach, že už svou šanci propásly. Holky dokážou být stejně úspěšné jako kluci, jen potřebují jiný atraktor, aby se o tento obor začaly zajímat.

Když se svezu na vlně mýtu, že jsou potřeba nějaké speciální předpoklady, aby se člověk naučil programovat, vyvrátíte mi to? Opravdu to zvládne úplně každý? A teď nemám na mysli jen ženy, ale třeba i méně technicky zdatné muže.
Já informatiku ráda přirovnávám ke zdravotnictví a pak se můžu stejně tak ptát, jestli si dokáže ránu ošetřit úplně každý. Záleží, jakou ránu. Nalepit si náplast dokáže každý, stejně tak naprogramovat základní věc dokáže úplně každý. Ale je to stejně jako v tom zdravotnictví – máte spoustu různých profesí, spoustu různých problémů, které můžete řešit. Lidé si často myslí, že všichni v IT automaticky programují. Ve skutečnosti je to ale asi jen zlomek z celé skupiny. Troufám si říct, že většina IT odborníků programuje velice výjimečně nebo vůbec, protože pracují v jiných rolích. A je to zase stejné jako v tom zdravotnictví: ne každý lékař je chirurg. Vždy tedy záleží na typu konkrétního úkolu. Seznámit se s nějakým vhledem do informatiky a programování zvládne určitě každý. Ostatně dokazují to i děti, které to běžně zvládají bez asistence rodičů úplně samy.


To už jste tak trochu otevřela mou otázku ohledně účastníků vašich kurzů – jsou to děti a ženy. Muži k vám mají vstup zakázán?
Zakázán ne, ale je to skutečně tak, že se nyní soustředíme na ženy a děti. Vysvětlím proč. My teď fungujeme na bázi, kdy si účastníci kurzu platí třetinu nákladů, které s sebou organizace přináší. Zbylé dvě třetiny pokrýváme ze sponzorské podpory firem a menší část z grantů. Kdybychom kurzy nabídli všem, nebudeme schopni uspokojit poptávku. Dáváme proto přednost ženám, a teprve v případě, že se kurz nenaplní, nabídneme volné místo i mužům. Momentálně ale nejsme schopni uspokojit ani poptávku žen, nedokážeme to kapacitně, i když děláme stovky kurzů ročně. Nemůžeme si tedy bohužel zatím dovolit dělat kurzy pro muže, protože na to nemáme kapacitu. Podobně s kurzy pro cizince. Pořádáme i kurzy v angličtině, z velké části je ale plní české účastnice, protože poptávka je opravdu velká.

Czechitas je komunita, která propojuje (především) ženy a děti, které chtějí objevovat svět IT, s dobrovolníky, kteří jim v tom pomáhají. Nejedná se o profesionální lektory, ale o odborníky, kteří pracují v IT na různých pozicích a ve svém volném čase své znalosti a dovednosti sdílí. Momentálně má Czechitas 50 stálých zaměstnanců, přes 500 dobrovolníků a centrum v osmi městech České republiky. Vzdělávací centrum v Brně, které vzniklo díky podpoře CTP, bylo otevřeno v roce 2019 a jeho součástí je i digitální dílna FabLab.

V Czechitas je jen v České republice zapojeno přes sto firem, na jaké bázi ta spolupráce funguje?
Tady v Brně a Praze už máme svá komunitní vzdělávací centra. A naše komunita je opravdu velká, máme šestnáct strategických a generálních partnerů. Zároveň je ale do našich aktivit opravdu zapojená další asi stovka firem – v regionech, kde zatím nemáme vlastní učebny (tak jako v Brně a v Praze), nám poskytují své vlastní prostory pro výuku. Díky tomu se s námi za rok vzdělá víc než 10 000 žen a několik tisíc dětí. V našem portfoliu jsme vytipovali oblasti, ve kterých pořádáme tříměsíční digitální akademii. Ta dovede i úplného nováčka až do juniorní nebo prejuniorní pozice do firmy, která s námi spolupracuje. Takový člověk se pořád ještě učí, ale už může být zaměstnaný a růst dál ve své nové pozici. Za naše partnery – firmy, které naši myšlenku podporují a dokážou se začátečníky pracovat – jsme moc rádi. Ony na oplátku zase získávají člověka, který má obrovský zájem o svůj vlastní rozvoj a o IT jako takové. Je velmi schopný učit se nové věci, dát do toho hodně energie a takový člověk je pro ty firmy často velmi cenný – bez ohledu na to, že má technické, odborné znalosti ještě docela na začátku.

Součástí vašeho brněnského centra je také digitální dílna FabLab, jak ji využíváte? Cílili jste ve výběru strojů nějak konkrétněji na ženy?
FabLab má pod Jihomoravským inovačním centrem řadu aktivit, které souvisí s možností sáhnout si na inovaci ve výrobním procesu, tedy za použití technologií. My jsme moc rádi, že jednu ze tří brněnských poboček máme právě v Czechitas. Samozřejmostí je několik 3D tiskáren, ale máme zde i stroj na potisky na trička nebo vyšívací stroj, který, pravda, ženy zajímá hodně. Velký úspěch měl v rámci letní školy IT pro dívky ze středních škol, kdy si mohly navrhnout pestrobarevnou výšivku, třeba motýla, a sledovat, jak jim ho stroj podle návrhu vyšije.


Učíte na Masarykově univerzitě, kde jste IT sama studovala. Ve vaší době bylo v IT oboru 5 % žen, je ta situace dnes už lepší?
Když se dívky rozhodnou pro IT a vybírají si školu, jdou raději na obecnější univerzitu (v našem případě na Masarykovu univerzitu), kde oceňují možnost kombinovat svůj obor i s dalšími obecnějšími předměty, než na technickou školu (v případě Brna na Vysoké učení technické). Důvodem je zase ta představa, že to bude obtížnější nebo příliš technické. Na FIT VUT je tak to procento žen v IT oborech stále malé, u nás na Masarykově univerzitě už je to lepší, na Fakultě informatiky studuje asi 20 % žen. Přitom ta obava z techniky je zbytečná, IT si člověk může zamilovat i když technika jako taková mu tolik neříká. Když jsem šla studovat já, samotný počítač ani žádná zařízení kolem mě nepřitahovala. Viděla jsem za tím jen možnost, kterou dávají. K čemu je IT v dnešní době? Zefektivňuje naši práci a inovuje všelijaká odvětví. Inovovat mě baví, ale počítače jako takové mě až tolik neoslovují. Já třeba nemám pořádný počítač, protože ho nepotřebuji. Já pro inovace potřebuji inspirativní lidi a inspirativní prostředí, ve kterém můžeme vymýšlet nové věci. Ostatně ono vyvíjet velké softwarové systémy znamená pochopit, co který systém dělá, vymyslet, jakou část můžu vzít a integrovat ji do systému nového. Ta práce je o tom, že pochopím a vhodně spojím dohromady většinou už vymyšlené věci. A v tomhle jsou ženy skvělé.


Na univerzitě učíte především muže, v rámci Czechitas kurzů potkáváte hlavně ženy. V čem vidíte hlavní rozdíl v přístupu k řešení nejrůznějších problémů, vnímáte nějaký zásadně odlišný mindset?
Často pozoruji, že holky využívají tu nejsnadnější cestu k řešení problémů, a tak když to není nezbytné, nepouští se do složitých a nejnovějších technologií. To by na první pohled mohlo působit tak, že se složitým věcem vyhýbají. Ale tak to vůbec není! Pokud mám cíl a k jeho dosažení si vyberu nejjednodušší možnou cestu, je to naopak chytré! A pak, pokud je nutné použít obtížné prostředky k dosažení cíle, protože to ten cíl prostě vyžaduje, jsou ženy neuvěřitelné. Co všechno dokážou nastudovat a zfunkčnit! Měly jsme tým holek v rámci Czechitas digitální akademie, kde se holky samy naučily machine learning, protože to projekt jednoduše vyžadoval. Pokud by ho ale nepotřebovaly, učit se ho nebudou. Potřebují vidět ten smysl, ony se nebudou učit obtížné věci jen proto, aby si s nimi hrály, piplaly si je a ladily. Tohle prostě většinu holek nezaujme, zatímco hodně kluků často ano. Přitom ani jeden přístup není špatně, spíš se potřebujeme naučit rozumět oběma, abychom je uměli ocenit a abychom společně vytvořili lepší týmy.

Kurzů, které máte, je obrovská spousta. Jaký byste doporučila pro úplného nováčka, který nemá o světě IT ponětí? 
Doporučila bych například naše jednodenní ochutnávkové kurzy – jsme rádi, když je zkusí opravdu každý – a nejvíc ten, kdo má pocit, že pro něj IT svět vůbec není. Ženy nám velmi často říkají „Já jsem sama sebe přišla ujistit, že to pro mě opravdu není.“ A odchází nadšené s tím, že budou o víkendu programovat, protože je to chytlo. A není to jen programování, často je chytne jiná stránka IT, například UX. User experience je velmi důležitou částí IT. Dnes už totiž neprodává reklama, firmy si potřebují zákazníka získat prožitkem ze samotného používání systému. A UX je právě o přemýšlení nad uživatelským zážitkem. Tohle holky často baví – přemýšlet, jak tyto věci udělat. A tady je zas patrný silný technický element: potřebují vědět, co se děje na pozadí, co je reálné a co ne. A tak mají motivaci naučit se složité technické věci.


Jaké mýty nejčastěji slýcháte o práci žen v oblasti IT?
Často slyším třeba „Holky by přece nechtěly celý den sedět u počítače!“ a já na to s úsměvem odpovídám, že proto jsou určitě všichni účetní muži. Podívejte se na kohokoliv, kdo pracuje třeba s excelovskými tabulkami. Většinou jsou to ženy a většinou sedí celý den u počítače. Přitom něco optimalizují, zefektivňují, hledají nějaké cesty, řeší nějaké problémy. Něco se někde nepovedlo, je potřeba něco přefakturovat a nějak to vyřešit. Dělají vlastně problem solving a jsou v tom naprosto vynikající. Dokážou pochopit velice složitý problém a vyřešit ho, takže všechny tyto ženy mají naprosto perfektní předpoklad pro práci v IT. Nebo ještě jinak: ony vlastně už dávno dělají tu stejnou práci, jenom jí říkají jinak a dostávají za ni třetinový nebo čtvrtinový plat. Ale podstata té práce není vůbec odlišná od programování. A v IT je spousta zajímavějších příležitostí než samotné programování.  

Pomáhá ženám v oboru IT i nějaká další „typicky ženská“ dovednost? Třeba empatie?
Empatie určitě a také komunikace. Problémy v IT-světě jsou dnes už tak složité, že je neřeší jednotlivci, ale tým lidí. Ti si potřebují rozumět navzájem, potřebují se naladit na způsob přemýšlení toho druhého, vžít se do jeho potřeb a pochopit, co myslí, když něco říká. To totiž není vždycky to samé. Skill set, které potřebujete pro úspěch v řadě IT rolí, vlastně krásně staví na vlastnostech, které jsou ženám velmi přirozené. Ony jen netuší, že právě tohle by jim mohlo pomoci prorazit. A my jim v Czechitas budeme dál dodávat odvahu! 

#BRNOREGION 
Share
31. 08. 2020
Photos: Czechitas, Martina Koštanská

zůstaňme v kontaktu

Nenechte si ujít to nejdůležitější z našeho regionu! Stačí se přihlásit k newsletteru.
Odebírat
Musíte souhlasit se zpracováním obchodních podmínek.

Další články

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom se ujistili, že získáte nejlepší zážitek na našich webových stránkách. Další informace