Kundrátovy aktivistické vědecké počiny zaujaly vedoucího Ateliéru intermédií Pavla Sterce, který mu nabídl, aby se na FaVU přihlásil na magisterské studium. Zatímco v laboratoři si mladý vědec hraje s jadernými palivy, jeho první závěrečná práce v podobě videa výbuchu kříže z mosazi, oceli a strusky odkazuje k Robertu Oppenheimerovi.



Jak dopadly tvoje první klauzury?
Dobře, za C. Úspěšně jsem odklauzuroval. Bylo to náročné, ale byla to sranda.

Jak jsi se ocitl právě na Fakultě výtvarných umění? Co jsi tam hledal?
Hledal jsem tam nějakou další vrstvu života. Vlastně jsem ji apriori nehledal, mně se povedlo spíš najít dveře do Narnie, do kterých musíš vejít, protože pokud ne, tak toho pak celý život lituješ. Jenomže teď nastal problém, protože za těmi dveřmi jsou další dveře a já nevím, jestli je mám úplně otevírat a jak mám najít hranici mezi dvěma světy. Našel jsem tam zábavu a strašně fajn lidi. Neuvěřitelně zajímavé a expresivní lidi, což mi dělá dobře. Je tam možné s lidmi vést konverzaci o různých tématech i za hranicí chemie.

Jedno z děl Vojtěcha Kundráta je aktuálně součástí výstavy Písek ve stroji v ostravské galerii PLATO. Foto: Matěj Doležel, PLATO


Jak vnímáš rozdíl mezi svou vědeckou a uměleckou prací?
Já si myslím, že ve výsledku je to stejné. Na chemii se dívám jako na stavebnici Lego. Máš něco, čeho chceš dosáhnout, nebo máš alespoň nějaký teoretický cíl a směr. Do toho musíš investovat energii, ať už chemickou nebo třeba svou vlastní. Pak toho buď dosáhneš, nebo nedosáhneš, nebo to udělá tisíc různých dalších věcí.

Pokud se bavíme o změně v rámci uvažování, tak se mi na FaVU hrozně líbí jeden náš ateliérový předmět − Open form. Je to víceméně taková poznávací metoda, jak se odnaučovat věci. Vypadá to zvenčí jako dětská hra, třeba s dřevěnými kostkami, je ale strašně důležité, že probíhá v kolektivu. Naopak vědecká činnost, i když je skupinová, nikdy kolektivní není. Jste v pracovní skupině, ale že byste se stmelili dohromady jako blízcí lidé, to se ve vědě děje jen málokde. Nechci, aby to vyznělo špatně, v laboratoři máme super kolektiv, ale není to tak intenzivní kamarádská úroveň jako v ateliéru. Tomu asi napomáhá víc věcí. V ateliéru je třeba víc holek a hlavně − Open form lidi sblíží, jako by spolu vyrůstali od školky. Vedlejším efektem je, že se člověk začne na věci dívat jinak. Uvědomí si svoje mechanismy chování a přemýšlení a pak mu je nabídnuto, aby si vybral, jestli si je udrží, nebo opustí. Myslím, že to je strašně důležité pro vědecké uvažování. Třeba ve výuce chemie je už od střední školy vše ukazováno jako pravda: takto je to dané, takto to musí být. Ve většině případů ta fakta skutečně pravdivá jsou a jen tak někomu se je vyvrátit nepodaří. Ale celé to trošku způsobuje rigidnost myšlení. Poté, co se mi tohle podařilo rozbít nebo si to aspoň začít uvědomovat, mám lepší a živější nápady. A víc mě to baví.

V Centru materiálového výzkumu VUT se Vojtěch Kundrát podílel na patentování několika výjimečných technologií. Ve spolupráci s profesorkou Ivanou Márovou vynalezli speciální vlákno, které dokáže některé látky propustit a některé vstřebat. Z těchto vláken se pak mohou vyrábět speciální materiál na krytí ran či roušky. Dalším z patentů byl nanovlákenný filtr, který dokáže zahubit bakterie z vody v miliardách na mililitr. Speciálně upravená textilie se složí do vaku, přes který se nechá prokapat špinavá voda. Své nano filtry se Kundrát vydal otestovat do vesnice Mpanga v Tanzanii, kde působí brněnský spolek Ifakara. Ve spolupráci s farářem Janem Kotíkem chtějí postupně zajistit místním lepší vzdělání, aby se dál mohli sami starat o kvalitu pitné vody ve svých vesnicích.

Přijde ti, že je věda soutěživá disciplína?
Já mám strašně dobrý pocit z toho, že tady to tak není. Máme velkou míru svobody a mám skvělého šéfa, který mi neříká: “Teď budeš dělat toto a musíš tohle…”. To by mě úplně zabilo. A vzhledem k tomu, že je u nás v laboratoři taková míra svobody, tak odpadá soutěživost oproti globálnímu měřítku, kdy často vzniká obrovský tlak na publikaci výsledků. Myslím si, že už jsme došli do bodu, kdy si lidé uvědomují, že tisíc článků měsíčně z nějakých výpočtů a podivných experimentů vůbec nedává smysl. Soutěživost tu samozřejmě nějakým způsobem je, ve dvou úrovních: v té přirozené, normální a pak v té umělé, která je vynucená retardovaným systémem. Naštěstí jsem tady v chráněném prostředí skvělé pracovní skupiny a univerzity, tak pociťuju jen tu první.


Jak ses vlastně dostal do Brna?
Já jsem dělal středoškolskou odbornou činnost na chemické průmyslovce v Praze, ale pak jsem narazil na brněnskou laboratoř, kde profesor Damborský dělá proteinové inženýrství a tam jsem dělal druhou SOČku. To byla mimořádně silná zkušenost, protože jsem se dostal do skvělé výzkumné skupiny. Tam jsem v 18 letech poznal, jak se dělá dost náročná a extrémně profesionální věda ve skupině. Od té doby jsem v Brně.

Čím si tě Brno získalo?
Brno je Brno. Zvlášť takové to starobrněnské flákání je nenahraditelný benefit. Esenci Brna jsem pocítil až s FaVU. Předtím bylo pro mě Brno spíš profesně zaměřené, ale postupně člověk objeví krásy různých pofidérních putyk. Jsou to takové bizáry, člověk si toho všimne, už když se sem vypraví poprvé. Můj táta tomu říká “pasti na Švédy”: dá se tu tak strašně snadno ztratit, i když to město samo o sobě dává smysl. A najednou rup a vůbec netuším, kde jsem. A to se člověku stane i v centru města, naráží na takové bludné kořeny. Nepopsatelné fluidum. A zvláštním ostrovem v tomto je právě FaVU. Kdyby neexistovala, tak by se asi nic nestalo, ale byla by to obrovská škoda. Je to pro mě takové tepající zkažené srdce Brna.

Záběr z výstavy diplomantů FaVU z roku 2019 v Domě pánů z Kunštátu. Foto: Polina Davydenko

Když stála Česká republika v březnu 2020 na začátku koronavirové krize, byli to v Brně právě studenti Ateliéru intermédií, kteří dokázali zorganizovat množství dobrovolníků a začít šít chybějící ochranné roušky pro zdravotníky a sociální pracovníky. Zatímco jeho spolužáci zapojili do pomoci desítky lidí a šicích strojů, Vojtěch Kundrát inicioval výrobu ochranných roušek z nanovláken a společně dokázali distribuovat přes 3000 vysoce účinných nano roušek, 10 000 samostatných nano filtrů a další tisíce a tisíce látkových roušek pro potřebné organizace.

Jaké byly reakce na umělecké fakultě na fakt, že pocházíš z úplně jiného oboru?
Celý jejich přístup je hodně inkluzivní. Strašně by mě bavilo se propojit. Snažíme se o to teď s vedoucím z ateliéru Pavlem Stercem a profesorkou Márovou z Fakulty chemické při VUT. Rádi bychom propojili dvě pracovní skupiny, což mi přijde jako strašně aktuální a evropská myšlenka. Například na VUT mají soubor špatně hodnotitelných dat. Když se k nim dostane vědec, třeba biochemik nebo biolog, uvidí v nich, díky svému vzdělání a tomu, jak má nastavenou mysl, nějaké obrazce. A to může být špatně. Bylo strašně fajn do toho nahnat deset lidí, kteří mají naprosto nezávislý pohled a jsou kreativní a uvažují svobodně. A předhodit jim ta data a podívat se, co se děje. A do toho přidat nějakého psychologa, ať ten mechanismus zkoumá. To bych strašně chtěl udělat. 

Na čem teď pracuješ u sebe v laboratoři?
Na formách jaderného paliva a strašně mě to baví, protože jsem objevil takové nepopsané místo na mapě. Dělám electrospinning, což je metoda jak dělat nanovlákna. Je to asi jedna z těch nejzajímavějších a nejlepších metod. Zvenčí jednoduchá, zevnitř složitá a variabilní. Zjistil jsem, že ještě nikdo neudělal nanovlákna z oxidu uranu a z oxidu thoria. A mně se to povedlo udělat. Zrovna teď to s panem profesorem Pinkasem publikujeme.



Je možné v téhle fázi přemýšlet i nad nějakým využitím tvých poznatků?
Je to složité. Ale dám za příklad třeba nehodu ve Fukušimě. Vědci zkoumající jaderná paliva si začínají uvědomovat, jaké mají problémy. Od jádra se celosvětově ustupuje, rizika jsou známá a velká. Po Fukušimě začal nový výzkumný trend, kterému se říká accident tolerant fuels. Zkoumají se technologie, které mají za úkol zvýšit bezpečnost jaderných elektráren, takže například když dojde chladící kapalina, nebude z toho takový průšvih jako dnes. Zkoumají se různé chemické formy, je to hodně komplexní téma. A já si hraju s něčím, co ještě nebylo popsáno a neví se, jestli to k něčemu bude. Ale teoreticky by to šlo přidávat do jaderného paliva, aby se z něj při štěpení lépe odváděl plyn. Zatím je to ale z říše snů.

Vojtěch Kundrát se už během středoškolských let pracoval na výzkumu nové metody syntézy alkoholů. Je spoluautorem několika patentů a podílel se také na vývoji opalovacího krému pro populaci albínů v Africe. Aktuálně je součástí výzkumů jak na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, tak na Fakultě chemické VUT. A aby toho nebylo málo, propojuje svět vědy se světem současného umění, naposledy například přednáškou o materiálové chemii v centru současného umění PLATO Ostrava.

#BRNOREGION 
Share
29. 07. 2020

zůstaňme v kontaktu

Nenechte si ujít to nejdůležitější z našeho regionu! Stačí se přihlásit k newsletteru.
Odebírat
Musíte souhlasit se zpracováním obchodních podmínek.

Další články

Tyto stránky používají soubory cookies, abychom se ujistili, že získáte nejlepší zážitek na našich webových stránkách. Další informace